THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je tomu více než rok co byla zveřejněná čtvrtá studiová kapitola kroniky THE FALL OF TROY. Tato se na konci letošního února ukázala jako poslední, pečetící sedmileté a velmi plodné období Američanů, jenž neunikalo ani ostřížímu zraku redakčních kolegů. Vyčerpávající recenze na předchozí alba „Doppelgänger“ a „Manipulator“ přinesly vesměs velmi kladné ohlasy.
Asi nikoho nepřekvapím, když hned v úvodu, v podstatě pouze z povinnosti a duchu výše zmiňovaných posudků, krátce zopakuji, že „In The Unlikely Event“ opět servíruje další z kreativních odrůd hudebně matematických miš mašů vyžadujících zvýšenou posluchačskou koncentraci, dostatečnou nervní vyrovnanost, hlubokou duševní toleranci a sílu k tomu, aby jeho konzumace neuvedla nepřipraveného nadšence do stavu naprostého vyčerpání, znechucení a dočasné schizofrenie. Nevinně vyhlížející randíčko s touto washingtonskou trojicí se tedy i napočtvrté docela snadno může zvrtnout v bohapustou sadomasochistickou kratochvíli, kdy vás objekt zájmu rutinně odzbrojí do role pokusné myšičky vystavené střídavým útokům pestrých aplikačních instrumentů, vyvolávajících podrážděné reakce. Očekávejte všechno možné, jenom ne to, co si pořádně dokážete představit.
Úvodní skladba předvede odstředivý mixér se všemi jeho vymoženostmi, čítající atakující punkcorový režim přetínaný vyhuštěnou kytarovou sekačkou a do toho se nám z pozadí probíjí jazzová basová linka, která se špatně chytá díky nepříjemně štípajícím klávesům. A aby toho nebylo málo, tak již dosti afektovaný zpěv ještě podporuje ženský křikláček madam Ryann Donnelly od sousedů ze SCHOOLYARD HEROS. Člověk už by chtěl zavelet k ústupu, ale spratci ve dvojce „Straight-Jacket Keelhauled” přepnou na grindovou masírku a do dvou minut a dvaceti vteřin nacpou ještě nějaké ty hardrockové riffy a ke konci i metalové sólíčko. Zmírnění (relativně) přichází se třetím flákem, zvláště v jeho druhé postrockové půli, ale oddychu se znovu dočkáme jen sporadicky, jelikož píseň od začátku stojí na několika roztřeštěných hlasových dimenzích, jež onen pocit neklidu a zmatku dokážou vyvolat stejně spolehlivě jako po celé délce opusu věčně všudypřítomné, neuspořádaně řezající kytary. Pak tu máme blok čtyř skladeb, které kapelu historicky ještě blíže posunují k rockovějšímu vyznění, nebo chcete-li posluchačské přístupnosti. Zde skutečně můžeme chvílemi nabýt dojmu, i díky úloze kláves („People and Their Lives), že posloucháme mainstreamové rádio, které je záměrně napadáno audio vlnami rušiček imperialistických vysílaní. Dokonce i refrény („Empty the Clip, the King Has Been Slain, Long Live the Queen”) zůstávají trpce vetřené v podvědomí a ke starému známému debilnímu nutkání prozpěvovat si proti vlastní vůli něco, co vás ve skutečnosti k smrti prudí, schází opravdu jen dětský krůček. Pokračování „Dirty Pillow Talk” výrazněji nadnese jazzový feeling, nicméně psychedelicky překrucovaný i pomocí vokálů. „Nobody´s Perfect” svým mírným a sladkým zpěvem nabízí zvláštní vydechnutí a vysvobození, pouze však do své poloviny, potom jsou snílci probouzeni do drsné skutečnosti hrubým žalozpěvem. Pokud by byla opravdu klidná a pouze klávesy obtěžovaná „Webs” poslední skladbou, tak bych album hodnotil i výše. Poslední dvě skladby vpodstatě žádný nový překvapující bordýlek, kromě pěkně řízného kytarového sóla ve „Walk Of Fame“, nepřináší a spíše, na škodu celkového rozmanitého a zajímavého vyznění materiálu, vnucují dojem flašinetového efektu.
V souladu s výše uvedenými rozpoloženími bych si dovolil „In The Unlikely Event“ prohlásit, po „Doppelgänger“, jako druhou nejpovedenější nahrávku souboru. Nespotrádá intenzitu (což byl neduh dosti skomírajícího předchůdce), stejně tak z druhého sledu vynořující se skrytou hardcorovou agresi. Oboje devízy se ovšem ruku v ruce pomalu, ale jistě vypařují s poměrně zbytečně dlouhou stopáží, která se, dle mého názoru, v takovémto druhu hudby prostě špatně vstřebává.
THE FALL OF TROY jsou minulostí a já na ně budu mít docela příjemné vzpomínky.
Pravda, dalo to řádnou fušku!
Očekávejte všechno možné, jenom ne to, co si pořádně dokážete představit!
7 / 10
Thomas Erak
- zpěv, kytara, klávesy, bic9 na „Webs”
Frank Ene
- basa, doprovodný zpěv
Andrew Forsman
- bicí, perkuse, doprovodný zpěv
1. Panic Attack!
2. Straight-Jacket Keelhauled
3. Battleship Graveyard
4. A Classic Case Of Transference
5. Single
6. Empty The Clip, The King Has Been Slain, Long Live The Queen
7. People And Their Lives
8. Dirty Pillow Talk
9. Nobody's Perfect
10. Webs
11. Walk Of Fame
12. Nature Vs. Nurture
In The Unlikely Event (2009)
Phantom On The Horizon (EP) (2008)
Manipulator (2007)
Doppelgänger (2005)
Ghostship Demos (EP) (2004)
The Fall of Troy (2003)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Equal Vision
Stopáž: 52:46
Produkce: Terry Date
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.